Už mě to nebaví, cejtit k někomu nějaký city. K čemu taky? Pokaždý je cejtim k nějakýmu pakoňovi, kterej si ničeho ani nevšimne, anebo všimne, ale přijde mu trapný dát to najevo. Fajn. Končim. Budu naprosto nezávislá na někom, stejně to nebyla ani moje parketa. Radši se budu bavit. Třeba se jednou najde někdo, komu nebude trapný ukázat svoje city.
Včera jsem byla venku. Kámoška mě vzala s ní na tancování. Můj sen, tancovat. 5 let baletu a po operaci nohy jsem se k němu už nevrátila. Od tý doby mi máma zamítá jakýkoliv koníčky. Nevadí, zpátky k tomu. Znala jsem tam asi tak..3 lidi? A 2 z nich se semnou bavili. O tom třetim se radši nebudu bavit. Pak přišla jedna holka. Prostě úplně jen tak. A řekla: Já bych úplně strašně moc chtěla tvojí postavu. WTF? Dobře, klidně jí svojí postavu dám, nevim, co na ní všichni furt viděj. Ale za tou postavou, kterou teď mám, bylo a je dost práce. Ve 3. třídě jsem musela jet do ozdravovny, protože jsem nejedla a jídlo prakticky nepotřebovala. Pak nastalo období, kdy jsem byla označována jako anorektička, nezapírám, ale teď jsem se z toho tak nějak dostala. Dobře, z toho se jen tak nedostane nikdo, je to mentální porucha. Nebyla jsem ta vychrtlina, ale pár kostí, kloubů a páteř mi celkem lezli. Tohle období už skončilo, si mi vykukujou pánevní kost a žebra, ale to se podá. Občas mě trápí pocit, že jsem tlustá, ale okamžitě na to zapomínám. Musim.
Zde hledá